Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tanvaldský vyhlídkový okruh

3. 2. 2008

 

Tanvaldský vyhlídkový okruh, se dá projít v každém ročním období a některé úseky i v zimě na lyžích.

 Pokud své putování začneme u tanvaldského info centra,

uvidíme hned nad kruhovou křižovatkou vilu Bálovka továrníka Mayera, který byl sice z Vídně, ale často zde s rodinou přebýval.

Náš okruh vede vzhůru kolem ní a zpustlé zahrady, až na silnici

k části obce Velké Hamry, Hamrska.

 Asi 100 metrů vpravo je společný pomník obětí květnových událostí roku 1945. Jednotlivé pomníčky jsou však všechny pod touto silnicí a čím dál obtížněji se hledá. Třiadvacetiletá Věra Kozáková má pomníček u keřem thůje nad domem pečovatelské služby. Sedmatřicetiletý Josef Kouřil, jen 7 metrů pod silnicí před velkou pravotočivou zatáčkou. Stejný kámen Josefa Zemánka, kterému bylo třicet jedna let, najdete o kilometr dál za křižovatkou na Velké Hamry.

 Značení modrobílých trojúhelníků tvořící čtverec nás dovede k pomníku známé svárovské stávky v roce 1870.

 Současná generace již o důvodech, které dělníky přimělo k této formě protestu, mnoho neví a zdá se jim těch sedm obětí zbytečných. V těch časech a stejných podmínkách by nepracoval nikdo. Snížení jejich nízké mzdy o 10%, tělesné tresty za nepovedenou práci a pokuty, které některým pohltily přes polovinu platu, vyprovokovalo tuto revoltu a majitel firmy bránil svůj majetek povolanými vojáky.

 Pomník postavený v roce 1963 arch. Bedřichem Hanákem a Akademickými sochaři manžely Kýnovými. Chátrá a jen o výročích koncem března je vyzdoben. Starý most byl přestavěn a zúžen a jen v řečišti Kamenice uvidíte zbytky jeho pilířů a část starého říčního dláždění v trámových rámech.

 Hotel „Britz“ byla původně vila barona Liebiega, který mimo svárovskou továrnu, vlastnil i další na liberecku.

 Po překonání 230 výškových metrů se dostaneme na rozcestí ke Sloupku kde stával v minulém století dřevěný sloup s Mariánským obrázkem.

Nenecháme si ujít malou značenou odbočku na vyhlídku „Šulíkovu skálu“. Ta dostala svůj název od nedalekých domků, jejichž obyvatelé byli vyhlášení falešní hráči karet a podle zdejšího nářečí „šulili“. Pár metrů od převislé skály s ohništěm je viklan, kde se dají při trošce opatrnosti louskat ořechy, když nám někdo vyleze nahoru a bude se na kameni houpat.

Z vyhlídky zajištěné zábradlím, je rozhled přes tanvaldsko až na Ještěd. Proti nám, černostudniční hřeben nabízí teorii o dávném propojení tohoto terénu, který řeky Kamenice a Desná v místě spojení hornin, tanvaldské žuly dvojslídné s fylitickými břidlicemi s křemennými vložkami na naší straně, prorazila.

Rozloučíme se pohledem ke Kozákovu a do údolí Kamenice.

Značení nás dovede na nejvyšší bod naší cesty a pod námi je nenápadná skalnatá vyvýšenina v lesíku. Na okraji tohoto lesa vysázel majitel pozemku pan Fokt jeřáby, které splétal do mřížoví tvořící zajímavý plot. Již dlouho se o ty stromy nikdo nestará a jen pozorné oko rozezná pěstění na některých, dnes již silných kmenech.

 Nad prvními domky, části Tanvaldu, Světlé je v lese skryté stavení „Brazilie“, podle majitele, který se koncem 19. století po vystěhování opět vrátil.

U cesty po níž budete klesat k Tanvaldu, zaujme starý dub. Nedaleko něho je podstavec s reliefem a letopočtem 1777. Skoro čtvrt tisíciletí, zde stávala památka lidového kamenictví, svatého Josefa. Jedné noci, pískovcovou sochu, kdosi odvezl.

 Na návrší před námi je skryté hřiště „cvičenka“ a mezi mnohými žulovými balvany bývala skrýš loupežníka, který přepadal pocestné na cestě do Příchovic. Bývalo tam nad vklíněnými balvany nezřetelné znamení zkřížených nožů. Pokud přehlédneme odbočku v pravo a půjdeme přímo, jen si cestu zkrátíme a můžeme na šumburském hřbitově navštívit hrob, Věry Kozákové o níž již byla již zmínka.

 Na rodinném náhrobku vpravo, nedaleko vstupní brány, uvidíme její portrét na porcelánovém medailonu.

 Aby jsme se dostali zpět na trasu, pokračujme za hřbitov mezi domky, případně se ptejme na „Brumberk“. Zde byla v hospodě „u Šírů“, založena první KSČ na tanvaldsku, jak se dozvíme z desky na domku, za nímž sestupujeme k hlavní silnici.

 Po průchodu Desnou, kde z mostu můžeme vidět regulovaný soutok Černé a Bílé říčky stejného názvu, dojdeme na železniční přejezd trati do Kořenova, ale ozubnicovou lištu zde neuvidíme. Její první úsek končí v terénním zářezu nad teplárnou.

 Jsme v části Tanvaldu zvané Ždár. Vlevo nad námi, na konci hřebínku klesajícího od penzionu Panorama, je kámen se stopami zapuštěného břevna kříže.

 Jeho název Butterweckel je přeložen, jako Hrouda másla. Vypráví se tu o loupežnické tlupě, která dala dalšímu zájemci o loupežnické řemeslo, zkoušku aby něco ukradl. Podařilo se mu však přepadnout jen starou babku, která šla z trhu s hroudou másla. Když se vrátil s lupem aby se pochlubil náčelníkovi, nepochodil. Náčelník vzal tu hroudu a opovržlivě, že tohle není

žádné umění, hodil máslo na skalní stěnu. Jak se rozpláclo, skála se otevřela a rouhačného loupežníka, který si nevážil božího daru odnesl čert do pekla.

 Za penzionem Panorama je na skalce pozůstatek někdejší vyhlídky do údolí Bílé Desné a na Sovín s Novinou.

Obejdeme, kdysi slavné, zpola zarostlé hřiště Slávie Tanvald a po silnici se dostaneme na křižovatku s názvem na cikánce. Zde se mohli utábořit kočující cikáni, aby byli stranou města.

Takových míst bylo po okolí více.

Příjemná cesta s pohledy na údolí Tanvaldu, nás dovede roubenému domku s dřevěnými plastikami. Nad ním, pohlcený lesem, je znatelný základ jakési stavby. Opodál studánka do níž vedou schody, zde musela být poustevna Josefa Marouska, narozeného v roce 1758 ve Zlaté Olešnici. Byl již v letech , když zanechal řeznické živnosti, chalupu dal jednomu ze čtyř synů a zde si postavil kamenný útulek, podobný kapli.

Žil zbožným životem a navštěvoval vzdálená poutní místa. Byl veliké postavy oděn v režné haleně, přepásané řetězem.

 Když v sedmdesáti letech, ve své poustevně zemřel, pochovali jej na Albrechtický hřbitůvek a sem pak přemístili i zvon, kterým před tím vyzváněl zdejším horalům.

U rozcestí si málokdo povšimne niky v balvanu, kde bývala svatá soška za prosklenými dvířky.

 Předposlední domek u cesty pod lesem č.120, patřil němci Josefu Hartigovi, který byl pro své antifašistické smýšlení v Drážďanech roku 1944 popraven.

 V sedle mezi malým a Špičákem si odpočineme v napůl rozebraném přístřešku a koho upoutali předchozí historky, může se podívat na skály jižního svahu Malého Špičáku.

 Ta v úrovni sedla, východním směrem se jmenuje „Čertova vana“, pro skalní mísu v kameni na vrcholu. Jinak je to oblíbený cvičný lezecký terén,známý jako „Letadlo“.

 Vytesán je zde však nápis „MAROUSKŮ KÁMEN“

 O necelých sto metrů výš, k severu je další žulový oblý kámen , na jehož vrcholu je vytesáno velkými písmeny „BUTTERWECKEL“. Oba nápisy jsou dobře míněným podvrhem jednoho místního skauta a trampa z padesátých let.

 Po značené cestě ze sedla, necelých sto metrů před okrajem lesa, uvidíme vlevo, znovu sestavený kříž z roku 1868.

 Tenkrát jej tam nechal postavit Ignaz Förster z Tanvaldu č.53

Před ním zde hospodařil Förster Tobias -přezdívaný Dobsch. Mimoto byl také truhlářem a proto kříž postavený jako díkuvzdání za uzdravení manželky po těžké nemoci, nese jméno Dobschtischlerkreuz.

 Při modré značce k nádraží Dolní Smržovka, je opravovaný pomníček Th. Körnera a ještě níž, opravený symbolický hřbitůvek z prusko-rakouské a první světové války.

 Pokud chceme dokončit trasu vyhlídkového okruhu, jdeme kolem autocampu a motokrosu na sídliště. Zde za zajímavost stojí , secesní radnice z roku 1905, sloužící dosud svému účelu.

 Pokud vás některá zajímavost upoutala, vydejte se na okruh krásných vyhlídek kolem Tanvaldu.

 Měří patnáct a půl kilometrů.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář