Jdi na obsah Jdi na menu
 


Skály na Drábovně 5.1.2013

6. 1. 2013

 

Drábovna na začátku roku.         Sobota 5.1.13

 

Počasí se stalo jarním a na nádraží ještě za tmy se nás sešlo sedm. Karolína, Blůďa, Pipin, Bumla, David, Capuccino a Joe. Jedeme do našeho nejbližšího skalního města nad Malou Skálu Drábovny. Máme nalézt několik novinek a objevit záhadné Foukané Díry.

Hned u nádraží si ukazujeme cíl naší cesty a u Boučkova statku si prohlížíme Jírův betlém, Jehož větší kopie je v Kryštofově údolí.

Jizera byla po deštích kalná a vody v ní bylo o osmdesát centimetrů víc než normálně. Pod Záborčím nás došla kamarádka Mirka – Veverka. Zná už tuhle oblast víc, než my skoro místní. Plánovali jsme si nabrat u pumpy jako vždy vodu, ale jaksi byla porouchaná. Ještě, že měl Joe lahev vody z klubovny v batohu. Nejvýchodnější část této oblasti, právě nad pumpou, skrývá skalní mísu kdesi na temeni skály. Prohlédli jsme si její obrázek z hodně starého časopisu a jdeme na to.

Prolézali jsme průchody a údolíčka, lezli na každou dostupnou skalku a až po hodině volá Bumla s Davidem, že ji mají. Viděli jsme ji na protější skále a zdála se nám nějak větší. Hlavně byla pro nás nedosažitelná. Musí to do jara počkat.

Nabrali jsme azimut ke značené cestě a vyhlásili soutěž kdo první uvidí turistickou značku. Bumla běžel dopředu, ale zezadu značku první uviděla Karolína. Byli jsme překvapeni, že zde vede už jenom červená značka bez modré. V altánku na rozcestí jsme posvačili a potom se vydali na vyhlídku Drábovny. V prvním příkopu pod nápisem M.Jan Hus jsme nechali batohy a vystoupali na plošinu. Výhled nebyl a nebyl by, ani kdyby bylo jasno. Podívali jsme se do zbytku čihadla, kde Jan Kozdera chytal ptáky pro hradní kuchyň na Frýdštejně. Podlaha tam byla plná ledu a hrozilo proboření. Sešli jsme se znovu u batohů a Veverka nám ukázala fotku drábského červeného ďábla. Tak to byla další výzva a rozdělili jsme se, abychom obešli Drábovnu při úpatí ze dvou stran. Netrvalo dlouho a měli jsme úspěch. Ďábel na nás koukal z výše na hraně stěny pod lávkou na plošinu.

Tak to byl tedy úspěch, který jsme tak rychle nečekali. Zlatá Veverka. Než jsme si tu hlavu nafotili, byla Mirka s foťákem nahoře a dělala působivé detaily. Kluci tam honem museli vylézt také a byl to pro ně trochu větší problém. Ještě, že jsme měli lano.

Blížilo se poledne a nám už pořádně vyhládlo. Jdeme vařit k Arboretu, jak jsme si nazvali průvanovitý výklenek, kde bývaly vysázené dřeviny tu v borovém lese, neobvyklé.

Dřevo bylo mokré a údolí se zaplnilo dýmem bez ohně. Nakonec se ohníček rozhořel a my uvařili čaj a opekli buřty, jablka i speciální špízy. Když jsme po sobě uklidili, vyrážíme podle mapy do slepého údolí TOKA-ITO. Šli jsme přímo a tak jsme vynechali Čínské znaky a Black Fort.

Prolezli jsme si obě skalní dutiny a nafotili mnoho obrázků. Strmou pěšinkou jsme se dostali opět na značenou cestu. Ještě že s námi byla naše průvodkyně Veverka, která nás dovedla k tunelu, který jsme měli na obrázku toho starého časopisu. Zde se kluci vyřádili prolézáním dalších tunelů a tunýlků. Vrátíme se sem ještě na jaře a uděláme lepší fotky. Hlavně toho křížku s letopočtem 1909

Pod skalami při úpatí jsme sešli na silnici vinoucí se Záborčím. Mirka – Veverka běžela k vlaku, který jí jel o půl hodiny dřív než nám. Dojedli jsme svačiny u Boučkova statku a pak se šli umýt k pramenu teplé vody na břehu Jizery. Provázel nás jakýsi přítulný pes, který pak chtěl jet s námi vlakem. Dokonce byl ve vagonu dřív než my. Vylákali jsme ho a paní výpravčí jej musela držet než náš vlak odjel do Tanvaldu.

Ušli jsme 11 km v náročném skalním terénu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář