Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedm bran Českého ráje na podzim

 

Sedm bran ve skalách bylo nutno projít z kraje

abychom poodkryli dávná tajemství Českého Ráje . Sedm bran

Brána každá nám nové a další nesnáze chystá.          v Ráji

Však že sedmá nás osvobodí, to je věc jistá.                 skal

 

 

Ať o zlaťák nepřijdeš,

pozor na jazyk si dej.

Jinou minci nenajdeš

večer zisk svůj spočítej.

 

Sněhem, blátem, houštinami,

pachtíme se za branami.

Svůj poklad každý nalezne

a nemusí mít svaly železné.

 

 

Potom v den předposlední

kolem truhly kostlivců tanec

o halloweenu po poledni,

vyděsil hledače, ohlásil konec.

                                25. - 28.10.2012

Jedeme z Tanvaldu v počtu pěti Zálesáků, ale v Březině nás čekají další příznivci, které za námi dovezli rodiče. Kája onemocněla, a tak přijel jen Marex. Přidal se k Bumláskovi a Davidovi. Za námi se vlečou a vzájemně si pomahají s taškou Cézar a Michal, kterému jsme začali říkat Brutus.

Za Kurovodicemi jsme opustili cestu a vydali se do skal, abychom si zkrátili cestu. Navštívili jsme skalní vyhlídku se schodištěm z prusko-rakouské války, ale pro mlhu jsme neviděli dál než k vrcholkům stromů.

Prošli jsme první bránou se schodištěm, ale museli jsme sundat batohy a hodně se sehnout. Za branou, na staré značené cestě, jsme si rozdali zlatostříbrné žetony. Byl však vyhlášen zákaz vyslovovat zápor NE. To pak provinilec musel vydat svůj zlaťák tomu, kdo jej k porušení vyprovokoval.

Na Krásné vyhlídce otevírali až ve 12 h. a tak jsme posvačili ze svých zásob. Dočkali jsme se otevření hospody a zakoupili si turistické vizitky a známky.

Po modré značce jdeme přes Hrázku na modlitebnu HYNŠTU.

Opsali jsme si latinský citát J.A.Komenského : „Nechť vše plyne samo, bez násilného působení.“ Byl vyrytý na skále a znovu jsme si připomněli, že rýt do skal se nesmí. Kupodivu to málokdo ví a tak jsme si vysvětlovali proč!

Sešli jsme do údolí, ale i když kolem byly další a další brány, chtěli jsme mít už batohy ze zad. Pokračovali jsme přes hráz Komárovského rybníka do Drhlen. Cézarovi s Brutem se zdálo naše tempo pomalé a ohlásili, že jdou napřed. Stejně jako Joe nevěděli kam. Cíl byl dán Drhleny, pod hráz.

Komárovský rybník se vypouštěl a v Nové Vsi u Koníčka jsme od domorodců zjistili, že tu odpoledne ještě nikdo nikdo nešel. Za chvíli tu byl telefon od našich zbloudilců, že jsou v Srbsku, co mají dělat. Dostali radu a že na ně počkáme. Zašli jsme si zatím pod jeskyni Oko, která je významným archeologickým nalezištěm. Tam se tedy nedostaneme. Prošli jsme krátkým tunelem, který nás zbavil kletby zákazu vyslovovat NE i slova ANO, které nám přibylo projitím brány v Hynště. To byla úleva.

Vrátili jsme se na cestu, kde jsme nechali pro naše zbloudilce vzkaz a uchystali na ně léčku přepadu. Povedlo se, ale nelekli se.

Společně tedy jdeme po žluté značce až do Drhlen.

V chatě nad údolím nás přivítala ve veverčím doupěti obětavá majitelka Mirka. Budeme jí říkat Veverko.

Ubytovali jsme se, umyli a už se podávala na stůl polévka. Takový komfort. Druhý chod byl guláš s těstovinami.

Rozvěsili jsme si k usušení mokré věci, připravili batoh na zítra a vyhodnotili dnešní den. Cézar byl první a z mladších převapivě David !

Přečetli jsme si jednu z pověstí Českého Ráje a mnozí usnuli dřív, než skončila. Dobrou noc.

V pátek se probouzíme časně a k snídani nás láká povidlový a tvarohový koláč. Nejprve však musíme na rozcvičku, abychom si jej zasloužili. Umýt se a potom teprve ke stolu.

Máme namířeno pod Hejtmanský vrch, vyhledat ty tajuplné a skryté skalní brány. Veverka Mirka jde naštěstí s námi, což je záruka, že je najdeme.

Tentokrát jsme se pustili od chaty přímo vzhůru s naměřeným azimutem. Mám radost, že to už starší kluci zvládají. Naučil je to Marex, který už běhá i orienťáky. Přes cestu je příkop zakrytý mříží, na kterou Joe upozorňuje, že klouže a že takové dávají v Rakousku na silnici, aby jim neutekl dobytek.

Než dovyprávěl, proč na rošt kráva nevleze, už tam byl zaklíněný Cézar a Brutus jej tahal ven. Museli jsme jít na pomoc vykroutit mu nohu. Rovně nahoru se nedala vytahnout.

Cestou jsme sbírali houby, ale jen ty, které se nám pletly pod nohama. I tak jich bylo hodně. Bude smaženice, ale všichni ji nejí.

Od samého rána se dorozumíváme jen slovem „česnek“ z toho důvodu, abychom na něj nezapomněli. Joe totiž včera při svačině u Branžežského hřbitova vytrousil sáček s česnekem a večer nám chyběl. Najdeme–li jej, budeme moci mluvit opět normálně.

Nebylo to lehké, nejprve jsme povolili k „česneku“ říkat alespoň slovesa, ale bylo to k nevydržení. Později jsme tedy mohli mít i delší proslov stojíc jen na jedné noze.

Starší kluci zašli do obchodu v Branžeži pro baterie a my spěchali hledat zapomenutý česnek. BYL TAM !! Byli jsme osvobozeni. Posvačili jsme buchtu od Veverky Mirky a čekali na naše zbloudilce. Nevšimli si totiž odbočky značené cesty a šli okruh po silnici.

Konečně jsme opět všichni pohromadě a ze silnice do rezervace odbočujeme s podmínkou mlčet a když promluvit, tak jen ve verši nebo verších. To byl rázem klid...

Škoda, že to platilo jen do doby, než projdeme DUHOVOU BRÁNOU.

Našli jsme nejprve Malou Duhovou a tu prošli jen Brutus a Bumlásek. Bylo to dost nebezpečné i když jsme měli lano. Vrátili jsme se do údolíčka na cestu a tu nám Veverka dala otázku z všímavosti,: jaká byla u hlavní silnice na tuto cestu dopravní značka. Někteří získali zlaťák za správnou odpověď.

A znovu na hřeben, kolem skály s nožičkami, které Joe nazval hodinami.

Přesýpací hodiny, jak nožky z kamene

využije horolezec, dát smyčku nezapomene.

Slyšíme dole v údolí motorovou pilu a vyplašili jsme odpočívajícího jelena.

V sedle hřebene jsme se zastavili u kvádrovitého kamene, který vypadal jako nějaký obětní stolec. Co se zde asi odehrávalo, na tom kameni nepoznáme.

Nedaleko ve svahu je Velká Duhová brána, o které málokdo ví, ale je publikována v jedné fotografické knize. Veverka to tu má dobře prozkoumané.

Přišli jsme k ní shora s nejefektnějším pohledem. Je to fantastický tenký pískovcový oblouk nevídaných rozměrů. Seběhli jsme pod něj a jen němě zírali. AHA! Už můžeme mluvit normálně. Kletba je zrušena.

Dole pod námi zrovna řezali břízu a volali na nás, abychom šli stranou. Poslechli jsme, ale neodvděčili se. Zatím co každý vyráběl svůj totemek, zdobený vrubořezy, začal se kutálet dolů kámen velikosti kopacího míče. Dole pod skálou bylo spřežení koňů a skupina dřevařů. Kámen nabíral rychlost a zmizel za hranou skalní stěny a my jen čekali, koho zabije.

Na tohle se opravdu musí dávat pozor, to ví všichni, kteří chodí po horách. Jen my ne.

Přešli jsme údolí na protější hřeben a strmým výstupem dosahujeme vrchol skal. Nad dávno vypáleným srubem svačíme. V korunách nízkých borovic jsou chumáče jmelí. Připomínají nám, že budou brzy vánoce. Nechali jsme si věci na místě a pomocí lana a Dűlferova sedu se spouštíme k brance, kterou zpopularizoval svou fotografií Sigi Weiss.

Je rok od roku tenčí a stále zvětrává.

Obešli jsme dvě údolí horním patrem skal, abychom si prošli šestou bránu zvanou Nečekaná. Tu by tady nikdo nehledal. Bylo již po poledni a tak jsme sešli do údolí, abychom využili staré ohniště a opekli si Kněžmostské buřty řezníka Kobrleho.

Všichni se pokusili o zapálení ohně bez papíru a jen třemi zápalkami a tuto podmínku splnil jen Brutus a Cezar. Najedli a odpočinuli jsme si a jdeme k bráně poslední. Jmenuje se DOGA a byla vysoko nad dalším údolím s modrou značkou. Překvapily nás reliefy vyryté do skal. Hlava indiána, názvy dávno zaniklých trampských osad a snad dokonce znak Tanvaldu. Nebo to je jen podoba ?

Usilovný sestup na cestu vyhrál David, i když nezvolil nejkratší směr. Zatím vede v počtu získaných zlaťáků.

Zastavujeme a pokoušíme se občerstvit u studánky Hrdinka pod Smrkovcem.

Po cyklostezce jdeme do Drhlen a hrajeme hry za pochodu. U hostince „Černá Louže“, nás zaujala strašidla na dvorku a pozvání na zítřejší halloween. Máme však naplánovanou návštěvu hradu Kost.

Veverka Mirka běží napřed zatopit a uvařit hladovým Zálesákům. My si cestou hrajeme a pobízíme opozdilce. Došli jsme až za soumraku, když už bylo vše připraveno.

Přezout, umýt, rozvěsit vše vlhké kolem kamen a vycpat boty novinami, vybalit si batoh a potom teprve ke stolu. Voněla tam hrachovka s klobásou a někteří si naložili tolik osmažených kuliček, že pak jedli hustou kaši. To nás ještě čekalo rizoto s okurkou, řepou a spousta čaje. No, už nikam nespěcháme. Hodnotíme den a dnes zvítězil opět Cezar, ale těsně za ním David – první ve své kategorii. Stejně jako včera.

Převlékli jsme se do nočních oblečků a zalézáme do pelechů. Joe čte další z pověstí, tetokráte o hradu Kost, kam se zítra chystáme. Postupně všichni usínáme. Jen Cezar s Brutem si dali budík, aby pomazali tváře ostatních spáčů zubní pastou. Neprobudili ani Joeho, který se ráno divil, jak všichni vypadají. Mytí bylo o to důkladnější. Vyšetřování bylo zbytečné. Venku bylo bílo, neboť přes noc napadl sníh a stále sněžilo.

Rozcvička byla jednoduchá, krátká a všichni cvičili v řadě pod střechou před okapem.

Snídaně byla opět královská. Rohlíky s máslem a spoustou džemu ze zásob Veverčího doupěte. Nespěchali jsme, ale využili přístřeší a teplého bydla, abychom pokračovali ve výuce základních uzlů. Ti, kteří to už dávno umí, hráli dámu, mlýn, výměnu stráží a další společenské hry, které zde v doupěti našli.

V deset hodin to už venku vypadalo líp. Přestalo chumelit. Přehodnotili jsme již ráno plánovaný výlet a zvítězil nápad jít na halloween na Černou Louži. Nejprve jsme si dali za úkol najít podle mapy archeologických nalezišť abri – převis zvaný Berča. Má tam být letopočet 1741. No jo, ale najít ho. Vyrážíme zimní krajinou pro Český ráj neobvyklou. Po hrázi zaniklého rybníka přecházíme na levý břeh Kněžmostky a hledáme nějaké skály. Začalo opět chumelit a hned jsme měli štěstí, nad námi převis jak malovaný.

Byl to on a letopočet v pravé části. Posvačili jsme a sháněli suchá dřívka na malý ohníček. Připadali jsme si jako neandrtálci dávných dob. Na tři zapalovače se oheň povedl a tak jsme si opekli jablka. Zbyla nám poslední krabička a tak jsme vyzkoušeli, kdo dojde dál s rozžatou zápalkou, než mu zhasne. Nejlépe to šlo Brutovi, prošel celý převis.

Prozkoumali a ofotografovali jsme všechny letopočty a monogramy, uklidili a vyrážíme horem nad údolím dál. Z pod sněhu vyčnívaly houby, které jsme již nesbírali a tak v příštím údolím sestupujeme právě na cestu, která vedla znovu tím známým tunelem. Alespoň si jej ti čtvrteční zbloudilci projdou. Joe si vzpomněl na přátelé z Tanvaldu, že tu mají pod Křincem chalupu. Zeptal se mobilem a byli tam! Ohlásili jsme se a šli je navštívit. Právě začínal u rybníka lov kachen. Obcházeli jsme ho úctyhodným obloukem.

U Mrázků pod Křincem jsme sundali pláštěnky a mokré boty. Měli tam báječné teplo a hned nám přinesli velký hrnec čaje. Postupně jsme jej skoro celý vypili. Nedopočítali jsme se zvonečků, zazpívali jsme si při kytaře, ale už nás volal ten halloween, abychom šli. Každý dostal suché ponožky a igelitové sáčky do mokrých bot, které uschnout nestačily.

To se nám pak vykračovalo přesto, že počasí bylo stále na pláštěnku. Veverka Mirka už šla do chaty topit a my se šli bavit do stanu, který tam prozíravě postavili organizátoři. Žonglér tam předváděl vtipně své kousky, byly tam soutěže, míčky na cíl a výtvarnická dílna, kde si mohl kdo chtěl vyrobit svoji dýni z krepového papíru. Na podiu se soutěžilo, ale naši důstojní pánové se nechtěli ztrapnit, tak jen pokukovali a krom odměn za míčky si odnášeli i papírovou dýni, na kterou si troufli.

Strávili jsme tam skoro dvě hodiny a potom spěchali do Drhlen, do vyhřáté chaty Veverčího doupěte. Teplá polévka nás zahřála a každý si nechal naložit tolik bramborové kaše, co myslel, že sní. K ní párky co hrdlo ráčilo a kdo chtěl tak ještě smaženici ze včerejších hub a kompot. Čaj pak už nikdo nechtěl.

Postupně jsme se umyli v teplé vodě a konečně smyli tu zubní pastu z obličejů, s kterou dnes celý den chodili i po návštěvách. Cezar se osprchoval studenou vodou v předvojenské přípravě. Po něm to už nikdo nezkusil.

Přečetli jsme si tři hororové příběhy z Foglarovy knížky a zatím co starší kluci dávno spali, David byl nápadně čilý. Asi se cosi jako odveta chystá. No pochopitelně, neuhlídal jej ani Joe. Po půlnoci jsme myli Bumláska a dloubali mu pastu i z ucha. Na starší kluky, kteří to vlastně vyprovokovali to si netroufli. Hlavní mytí jsme nechali až na ráno. A byl to nejdelší den roku, kdy se hodina vrací a ještě jednou opakuje. Kdyby tomu bylo tak pořád.

V neděli 28.10. jsme vstávali jako podle letního času a teprve ráno viděli, jak byl pastou zmalovaný i Marex. Spal totiž celý přikrytý. Opět důkladné mytí a po snídani balení. Většina věcí byla rozvěšena na šňůrách nad kamny a na ramínkách, kde to šlo.

Před námi byla trasa dlouhá skoro dvanáct kilometrů a tak nám Mirka nabídla odvoz některých věcí autem až k vlaku. S radostí jsme to přijali a vyrazili jen s pláštěnkou notesem a pitím. Zubní pasta byla na povlečení postelí, ale že bude i na záclonách a závěsech, to bylo nepochopitelné., ale pračka to prý vypere… Takhle se odvděčit. Jsou chvíle kdy se Joe musí za zálesáky stydět.

Přestože už místy sníh zmizel a večer postavený sněhulák roztál, je docela zima a tak kráčíme rychle ke Kněžmostu a do Bosny. Zde navštěvujeme na hřbitově u kostela hrob Josefa Aleše, zvaného Lyžec. Byl to první průkopník turistiky na lyžích.

Hrad Valečov byl dnes ještě otevřen a měli jsme zde sraz s taťkou Marexe na poledne. Zapomněli jsme však na letní čas a byli všude o hodinu dřív. Sešli jsme se až po prohlídce hradu, kterou jsme měli zdarma. Poobědovali jsme z Veverčích zásob a šli si prohlédnout skalní byty v místě, kde tábořil i Žižka. Teprve zde jsme se potkali s Kájou a panem Bejvlem. Ti šli přes Drábské světničky přesně na čas. Jen Joe to spletl.

Do Mnichova Hradiště jsme šli po červené značce. Hned za Zásadkou v úvoze ležel mrtvý srnec, který zde asi v noci spadl. Tomu už ani náplast nepomůže.

K vlaku jsme přišli o dvacet minut dřív a stála tu už dvě auta. Veverčino s našimi věcmi a pan Bejvl, který odveze Marexe domů na Mělník.

Rozloučili jsme se a hlavně s Veverkou, která nám poskytla své doupě a postarala se o proviant, aby nás nasytila. Dokonce nám přivezla k vlaku i zbylé potraviny.

Spojení bylo báječné. Jeli jsme bez přestupů až do Tanvaldu. Ve vlaku jsme dojedli nachystané svačiny, rozdělili si sladké ceny za nelehké putování při hledání sedmi bran. Napočítali jsme, že jsme nachodili celkem 55 km. Pravda, někteří víc...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář