Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dobytí SEVERNÍ TOČNY

25. 1. 2012

               Dobytí severní točny 27.-29.1.2012

 

Hrdinní polárníci se scházeli v pátek od 16 ti hodin v klubovně Zálesáků a po ubytování se vrhli na taje morseovky, kterou bylo nutné ovládat, pokud měli uspět v první soutěži.  Jednalo se o zachycení volání trosečníků, aby se jim mohli vydat na pomoc. Signály se vysílaly ze silnice nad  Tomkou a příjmová stanice byla za okny klubovny.   Nejednalo se o dlouhou zprávu, ale jen o pět písmen jména prvního člověka, který se na pól dostal.  Nesplnitelný úkol. Tohle bylo na miláčky mobilů moc.

 

Další úkol najít v jízdním řádu odjezd vlaku na sraz záchranné výpravy. V tom si nevěděla rady jen jedna posádka. Zato připravit si zavazadlo, bylo snadné. Znamenalo to navléci do zavírání vaku provázek.  Málokdo si vzpoměl na KPZ, nebo ji sebou neměl. Tady Blůďu zachránila Anička-Latte. Prvně vyhráli. Námořnické zkoušky vázání uzlů zvládli všichi a vše rozhodlo navázání Liščí smyčky (prusíku), na opěradlo židle. Nesnáz byla v tom, že jim zlý kapitán Joe držel jeden konec provázku.  Tak tohle nejde. První splnil úkol Rampouch po deseti minutách.

 

Protože jsme se museli navečeřet, nechali jsme další úkoly na další den. Zítra je naše klubovna plná běžců lyžařů, kteří zde mají závody.  Joe se to dozvěděl až po vyhlášení zálesáckého dobývání točny.

 

   Šli jsme tedy brzy spát, neboť budíček byl vyhlášen na šestou hodinu.  Do usínání nám četl pan Svěrák z denníku české výpravy na severní točnu. Známé to divadelní hry Járy Cimrmana.

 

Ráno kupodivu všichni snadno vstali, ač byla venku tma jak o polární noci. Bez rozcvičky jsme se nasnídali a vzali na cestu svačiny a hlavně pití.

 

Jelo nás sedm, neboť se k nám přidala i Licho. Vlak plný lyžařů, jsme opustili v Kořenově, kde se přestupovalo na Viamont do Polské Szklarské Poreby.

 

V 8:40 jsme již stoupali na hřeben Jizerských  hor, na Wysoký Kamieň. Cestička úzká, ale cíl daleký. Od nádraží 2,5 km. Ale navíc 300 metrů převýšení.

 

Kdy už tam budem, to byla věčná otázka i když byl cíl byl  většinou celou cestu vidět. Za hodinu a půl vystoupili první průkopníci na vrcholové plató Wysokého Kamene 1058 m. Před chatou, kamennou jako hrad, byla závěj, jistě čtyřmetrová a byl problém seskočit ke dveřím.  Uvnitř byla zima stejná jako venku, ale byly zde stoly a lavice a ve velkých kachlových kamnech se už topilo. Bylo to znát jen na dotyk prosklených dvířek, kudy byl i plamének vidět.

 

Zakoupili jsme si pohledy po 1,5 Zl. Občerstvili se z vlastních zásob a popili čaj z klubovny. Rozloučili jsme se s panem Josefem Golbou, který tento objekt vlastnoručně postavil a šli přes tu obrovskou  závěj ven.  Naproti, na dřevěné kadibudce je kresba prvního zobrazení Krakonoše jako kozla.

 

Na vrcholovém skalisku jsme si udělali vrcholové foto a po vzoru tibetských mnichů jsme zde zanechali modlicí praporce.

 

Výhled odtud je báječný a rozprostírá se tu  celé panorama Krkonoš při pohledu od severu. Na Sněžce se daly rozeznat jednotlivé stavby a pod ní dokonce skála Sloneczniku. Vedle budovy nad Sněžnými jamami, Violík je z této strany vzláště dominantní.  Také mu Poláci říkají Labský Štít.

 

Tak a vzhůru dolů. Po prvních krocích, které byly nesrovnatelné s cupitáním nahoru jsme viděli, že takhle stihneme i polední vlak.  Pády a kotrmelci sestupujeme dolů, takovou rychlostí, až se nám ani nestačí vyrovnávat tlak v uších. Opravdu, ač poslední metry jdeme jako šneci, na vlak máme ještě dest minut času.   Odjíždíme v  11:56 h. vlakem plným polských turistů s lyžemi. V Harrachově je od tohoto vlaku přestup až za třičtvrtě hodiny. Přitom tam jakýsi vlak stál a čekal bůh ví na co. V čekárně sněhu nad okna, dveře se nedají zavřít a občerstvení – to zavřené je.

 

V teple dalšího vlaku uzrál plán, využít jízdenku Libnet a jet se podívat do Liberce. Protože v naší klubovně jistě ještě probíhají závody a nechceme překážet při úklidu, bude vhodné přijet později. Jízdenka platí i na tramvaj, tak se dolů svezeme. Přijel sice autobus, ale jízdenka platí i na něj. Ve Foru jsme si dali rozchod a každý se vydal pro své nákupy. Nejpraktičtější byl Rampoch, který si koupil triko a pak jedeme tramvají na nádraží. Z vlaku vystupujeme na Dolní Smržovce a Joe spěchá napřed, aby byl u klubovny dřív než Licho.  Stihli jsme to všichni v pohodě.  Všem řádně vytrávilo a těšili se na bramboračku, kterou slíbil uvařit Capuccino, jako jednu z podmínek pro získání oddílového odznaku.  Povedla se mu na jedničku. Další hlavní jídlo si už každý připravoval sám.

 

Promítli jsme si starší amatérský film, jak jsme dobývali Severní točnu v nové Pace a pak některé ještě starší, ale ty našim členům už nic neříkají.  Po náročném dni jsme šli brzy ležet a bylo nás o jednu nocležnici víc. Došla totiž Štísko.

 

Na každé posteli svítil mobil a ozývala se hudba, chechot a střelby, jakýchsi her.   Však si ráno můžeme pospat do sedmi.

 

Rozcvičkou ve vycházejícím slunci jsme zahájili den. Abychom dali slunci čas, nejprve jsme se nasnídali. Po úklidu začínají další soutěže Točny.  Testové otázky byly těžké.  Zvítězil v něm Capuccino s Pipinem, jen se čtyřmi chybami.

 

Stejně úspěšní byli ve stavbě sněhových sloupů. S majákem vysokým jen 126 cm vyhráli. Následovaly saně na ruční pohon, které se měli původně dát do pohybu lyžařskými hůlkami, ale nakonec se odstrkovaly jen rukama.

 

Dalším bylo psí spřežení a ta lehčí část posádky dělala maschera.  Stál na desce přivázané k saním provazy a přidržoval se jen opratě. Spadnutí, byť i dotyk jednou nohou na zem znamenalo připočtení jedné minuty k čistému času.        Házela se harpuna na cíl výdechu velryby.  Závod v běhu na   sněžnicích jsme zrušili. Bylo problematické upevnit některé z dvou párů sněžnic na různé velikosti nohou.   Tak si to jen bez soutěže všichni vyzkoušeli.

 

Po obědě jsme se pokusili o sněhové stavby. Sníh byl ideální. Udusaný přemrzlý prašan, slehlý po celou noc dovoloval vyřezávat bloky, že by i eskymáci záviděli.

 

Začalo se malinkými krychličkami do velikosti poloviny cihly, a ke konci se už vylamovaly bloky, které zase nikdo neunesl. Tu svoji chýši hoši stavěli do čtverce s pravoúhlými stěnami. Potom založili oválnou stavbu iglů, ale kostky byly nestejné a špatně se dorovnávaly.  Mezitím jeden po druhém balili své batohy a připravovali se k odchodu.

 

Stavby zůstaly nedokončené a spíše rozmetané.  Nic tu po nás nezůstane, jen rozryté díry a rozházené bloky.

 

Vyhodnocení soutěží dopadlo podle očekávání tak že:

 

1. místo posádka Capuccino – Pipin

 

2. místo posádka  Licho – Štísko

 

3. místo posádka  Latte -  Blůďa

Neskonalé poděkování a nehynoucí dík rozhodčímu Rampouchovi, který pomohl zdárnému plnění úkolů při dobývání .

 To byla Severní Točna 2012.

 

Rozcházíme se až po 16 té hodině.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář