Jdi na obsah Jdi na menu
 


15.-16. 10.2011 Souš a Klokočky

 

Víkend 15. a 16. 10. 2011

Protože minulý víkend nebyl žádný oddílový výlet, neboť Joe byl na semiáři turistiky v Podlesí, udělali jsme si nyní výlety dva.

Do Desné k Riedlově vile, což je letos nová zastávka vlaku, nás jelo sedm a naproti od Skláře šel osmý, Milan.

Posílila nás celá rodina Betkova, kterou přivedl Pipin. Dále, Bumlásek, Blůďa a Joe.

Prošli jsme Heleštajnem a zastavili se u pomníčku devítiletého Alfréda Fuchseho, který zde spadl v r. 1912 do vody a na podchlazení, zemřel v Tanvaldské nemocnici.

Byl dnes krásný podzimní den a nemohli jsme se nabažit pohledy na vodopády Černé Desné.

Došli jsme až k hrázi přehrady Souš a zde posvačili. Potom se vydali a hřeben Dlouhého kopce.

Nad prvním stavením myslivce Arnošta Preislera je psí hřbitůvek tří jezevčíků stejného jména Waldi.

Hlavní cíl našeho výletu se blížil. Byla jím skála Ziostein, popsaná v nově vydané knize o kamení Jizerských hor. Zaujala nás pověst o obětních mísách, na temeni skal, kde se konaly krvavé oběti starogermánské bohyni válek ZIO.

Tehdy byl celý kopec odlesněn a to divadlo jako obřad byl zdaleka viditelný.

Pochopitelně jsme si museli vylézt až nahoru včetně nejmenší Vendy. Napočítali jsme pět mís a některé mají kaskádovité přepady. (Že by na krev ?)

Hledali jsme meč, jehož nálezce se prý stane pánem světa. Má být někde poblíž ukrytý. Marně. Našli jsme jen skoro viklan, podložený rozdrcenými kameny, které jsme se snažili vyšťourat.

Pro samé houby jsme málem ani nedošli k Lesní pobožnosti, jak se nyní nazývá památka z roku 1897. Tu postavil Kryštof Umann z dnešní Desné III. Zázračně se mu prý uzdravila jeho těžce nemocná žena.

Po odpočinku jsme scházeli dolů po trati terénních cyklistů, kteří zde mají můstky a jiné překážky. Sešli jsme až nad „Sedmidomky“, kde jsme si připadali jako v jiné zemi. Ulička kůlen a roubených domků vypadala jak vystřižena z Ruska. U Skláře jsme se rozloučili s Milanem, který jistojistě přislíbil svoji účast na nedělní výlet do Klokoček.

My došli novou cyklostezkou domů.

V neděli 16.10.2011 na nás čekaly Klokočské skály.

Vlakové spojení je letos špatné. Je to samý rychlík, který v Dolánkách nestaví. Tak vystupujeme na Malé Skále v počtu pěti: Gábina, Jumbo, Marek, Pipin a Joe. Ostatní spí.

Prohlédli jsme si miniaturní nádražíčko i s motoráčkem a jdeme vzhůru pod Kalich. Stále se ohlížíme na půvabné maloskalsko v pěkném podzimním ránu.

Došli jsme až na Michovku, kde hledáme nejpřímější směr na Loučky. V opuštěném lomu se tu začínají tvořit pokličky, jako na kokořínsku.

Do Louček jsme došli, přes hluboké údolí a třešňové sady. Hned na kraji vsi jsme využili zavěšeného provazového žebříku, abychom si vyzkoušeli výstup vzhůru. Nejlépe to šlo Gábině.

V zářezu cesty ke Klokočí jsme hledali zkameněliny mušlí a největší našel Marek, který byl s námi na prvním výletě.

V Klokočí na nás čekala naše milá kamarádka Dáša se synovcem Tomášem a v Průchodech nás dohonila Mirka, nadšená hledačka skalních bran nejen v Českém Ráji.

Po malé svačince, jdeme po žluté, směr Amerika. Odbočujeme však o rokli dřív vpravo kolem nápisu VODA K PITÍ, který však dnes už neplatí. Fotografové lezou k Permoníkovi a Pod schod. To jsme však už u Pohřebiště a lezeme dovnitř. Kde jsou ty časy, kdy tahle prostora bývala uklizena a vyzdobena totemky a kamenými plastikami. Ani zápisová kniha tu není. Batohy necháváme u nápisu „Každý dnes stůj na svém místě.“ V této jeskyni je vždy čistý písek, a vstup do zadní části je nyní značně rozšířen. Rychle prolézáme pověstnou „Lámačkou kostí“, kterou proběhla i Brena, což je Dášina psice. Tu jsme ještě nepředstavili.

Shora se díváme na památník masakru indiánů u Wounded Knee a zpět ke „Stracenému Cempu“.(tak psáno)

S batohy přecházíme hřeben ke vstupu do Ameriky, jeskyně Postojné. Prohlídku chceme odbýt letmým seznámení s půdorysem prostor, ale to by se Joe nesměl zmínit o zápisové knize v kapli pod křížem. Každý kdo se vešel, hrabal. Ani překážka v podobě velkého balvanu je nezastavila. Na naléhání ostatních a když už ručky byly krátké tak toho nechali. Vždyť nás toho čekalo ještě tolik zajímavého.

Za dalším hlavním hřebenem, nad Zeleným Dolem, jsme se spustili k otvoru vysoko ve skalní stěně, nazvané podle tvaru Erbová. Joe tam byl první a honem uklidil opřené klády, aby nikoho nenapadlo chtít tam vylézt. Napadlo!

Několik marných pokusů a pak objev polen, které usnadnili výstup Tomášovi, Gábině a Pipinovi. Prostora je tam dostatečná, ale ten výstup!!!

Přes údolí a stoupáme ke Quintáně, kde necháváme batohy. Však my se sem vrátíme chodbou ze sousední rokle. Tak znovu nahoru a cestou dolů navštěvujeme patrovou dutinu „Meta Menardi“. Zastavujeme se u jediného pomníčku loveského štěstí, zde v Klokočkách a pak rovnou do spojovací chodby, kde bývala Svojsíkova svatyně. První šel znalec Pipin a hned za ním proběhla Brena. Postupně a bez problému prolezli všichni, jen Joe měl tradičně problémy.

Pomocí lana jsme se spustili kolem „Medvědího doupjete“,(tak psáno) a znovu do údolí. Strmým výstupem k zaniklému campu „Kalifornie“ a kolem proděravělých skal k nápisu OREGON. Kolem Erbové dutiny, podobné „Garzonky“,jdeme bez zastavení dál nad „Union pacifik“.

Měli jsme jen dva sedáky a jednu smyčku a tak se dolů spustil jen Pipin, Gábina a Tomáš. Čas nás tlačil. Nahoru jsme jim už ani nepomáhali a tak se spustili na úpatí skal sami. My za nimi seběhli oklikou.

U jediné studánky v okolí jsme se u potůčku umyli a Dáša se vracela s Tomem pro baterku, Mirka šla přes Rozumov do Turnova a my po žluté rovnou na autobus. Protože jsme měli ještě osm minut čas, zašli jsme do hospody pro turistickou známku a nějaké mlsy.

Autobus měl zpoždění, ale vlak z Železného Brodu naštěstí také. Ani nemuselo být tak veliké.

Domů jsme přijeli o půl šesté a ušli 17 km.

JOE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář